Zeptali jsme se prezidenta FSFE
Karsten Gerloff je prezidentem Free Software Foundation Europe, neziskové organizace propagující v Evropě svobodný software, otevřené formáty dat a myšlenky svobody v digitální společnosti. Upozorňuje také na možnosti, které svobodný software nabízí komerčnímu sektoru a státní správě. Karstenu Gerloffovi jsme položili několik otázek během konference LinuxCon Europe, která se konala na konci října 2011 v Praze.
1. Kolektivní správci práv vyhrožují
V ČR se objevilo sdružení, jež získalo od ministerstva kultury status kolektivního správce a rozesílá např. internetovým kavárnám dopisy, v nichž na základě jakéhosi výnosu Evropského soudního dvora požaduje platbu za grafické uživatelské rozhraní (GUI). Setkal jste se s podobnými aktivitami jinde v Evropě? Jak se jim bránit?
Nesetkal, slyším to poprvé. Zní to spíše jako pokus o snadný výdělek než jako seriózní podnikání. Předejte nám podklady, a než naši právníci připraví reakci, doporučuji dopis hodit do koše. I kdyby tato organizace měla právo mluvit za lidi, kteří by měli koncept grafického rozhraní patentovaný, což je podle mého názoru v Evropě neprosaditelné, bylo by to úplně poprvé, kdy bychom slyšeli o tom, že je uživatelské rozhraní jako celek patentované.
Kdyby bylo teoreticky možné získat patent na grafické uživatelské rozhraní, už by to dávno někoho napadlo, protože grafické prostředí mají programy už dlouho. Považuji to za podvod a vydřidušství.
Free Software Foundation Europe
2. Stát bývá závislý na jednom dodavateli
Problémem, který je v ČR patrný v mnoha institucích státní správy a samosprávy, je závislost na jednom dodavateli (vendor lock-in). Lze se této situaci vyhnout?
V první řadě je nutné IT manažerům vysvětlit, proč jim tato situace škodí. Stojí to hodně peněz, přístup dodavatelské firmy je neflexibilní, a když firma zkrachuje, nic si na ní nevezmete. Hlavně se ale plýtvá penězi daňových poplatníků, protože se to řešení ještě navíc musí také koupit.
V případě přechodu na svobodný software radíme vždy organizacím, aby se dívaly dále než za první rok a nepočítaly jen náklady prvního roku po migraci. Náklady na zavedení svobodného softwaru mohou být po prvním roce srovnatelné nebo vyšší než náklady na nesvobodný software.
Ale rozdíl spočívá v tom, že v případě svobodného či otevřeného softwaru náklady poté klesají. Do propočtu by měly být zahrnuty také náklady na přestup, tedy kolik bude stát zrušení závislosti na jednom subjektu. Víme, jak IT funguje – po 5–7 letech je potřeba nové řešení – takže tyto náklady je potřeba zohlednit už na začátku.
Všechny tyto argumenty je potřeba stále dokola vysvětlovat zodpovědným lidem. A to prostřednictvím různých kanálů – novin, rozhovorů, konferencí, časopisů pro IT obor a podobně. A musí to být prováděno citlivě.
Velkou roli mohou hrát firmy, které svobodný software produkují. Měly by se zaměřit na veřejné zakázky a účastnit se jich. Mohou také fungovat jako kontrolní mechanismus, zda jsou všechny zakázky vyhlášeny v souladu se zákonem, tedy zda například neobsahují konkrétní značky a názvy.
Pokud na takovou výzvu či veřejnou zakázku narazí, měly by na její nezákonnost upozornit Evropskou komisi (udělat to může kdokoliv). Ta pak může rozhodnout o stažení zakázky.
3. Softwarové patenty omezují rozvoj
Jak ze svobodného softwaru či patentů udělat téma, k němuž se rozběhne veřejná diskuse?
Kolem patentů je teď momentálně poměrně klid, což lze chápat také jako ticho před bouří. Moje rada tedy zní: spojit se s hospodářskými komorami a podobnými podnikatelskými sdruženími zejména v oblasti IT a vysvětlovat jim riziko softwarových patentů. Zejména menší výrobci nemají důvod mít patenty v oblibě – znamená to pro ně jen riziko a náklady, nevyplatí se jim to.
V minulosti jsme s podobnými organizacemi spolupracovali a pomohli jsme jim vytvořit si na softwarové patenty názor. Tématem se obvykle zabývá jen pár aktivistů, kteří mají často radikální názory. Pro podnikatele jsou patenty sice problém, ale mají zodpovědnost: najímají zaměstnance, platí daně a řídí se zákony. Pokud si vybudujete důvěryhodnou pozici a podnikatelé či jejich sdružení vám naslouchají, můžete jim významně pomoct. A kromě toho je samozřejmě nutná aktivita v komunitě – přednášet, diskutovat, psát o tom.
Kolektivní správa práv
Oprávnění k výkonu dobrovolné kolektivní správy autorských práv uděluje ministerstvo kultury. Podmínky a okolnosti kolektivní správy určuje Autorský zákon (paragrafy 95 až 104). Principem kolektivní správy je „kolektivní uplatňování a kolektivní ochrana majetkových práv autorských a majetkových práv souvisejících s právem autorským a umožnění zpřístupňování předmětů těchto práv veřejnosti“ (AutZ. § 95). „Kolektivním správcem může být pouze právnická osoba, ve které se přímo nebo prostřednictvím třetí osoby sdružují nebo účastní nositelé práv, které při kolektivní správě zastupuje“ (AutZ. § 97, 2).
V současnosti je určeno šest organizací, které mají právo kolektivní správy autorských práv (jde o občanská sdružení):
-
DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura;
-
OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním;
-
INTERGRAM – Nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů;
-
OOA-S, Ochranná organizace autorská – Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl;
-
Občanské sdružení Gestor – ochranný svaz autorský;
-
Ochranná asociace zvukařů – autorů, OAZA.
O aktivitě jednoho ze sdružení, které požaduje platby za grafické uživatelské rozhraní, si můžete přečíst na portálu LinuxEXPRES. Stejně jako v případě jiných výhružných dopisů platí i v tomto případě: Nic neplatit.
Vendor lock-in
Vendor lock-in je označení pro situaci, kdy je zákazník zcela závislý na svém dodavateli a změna poměrů by vyžadovala výrazné náklady na straně zákazníka. Ten si je často své nevýhodné situace vědom, ale není schopen či ochoten prostředky na prolomení závislosti vynaložit. V situaci závislosti na jednom dodavateli se ocitá stát, který často nevyžaduje použití otevřených standardů a technologií, ačkoliv by tím jen získal; příkladem mohou být datové schránky postavené na uzavřeném softwaru jedné společnosti.
Dodavatel si je své převahy vědom a využívá jí – může své služby předražovat, poskytovat v omezené míře a nekvalitně, aby dosáhl dalších a vyšších plateb. V okamžiku, kdy [státní] zakázka skončí, dodavatel již nemá motivaci spolupracovat. Data uložená v uzavřených formátech se mohou stát „nedobytnou pohledávkou“.
Řešením pro stát coby zákazníka jsou zodpovědně a transparentně realizované veřejné zakázky, které budou sloužit ke skutečnému nalezení objektivně nejlepšího dodavatele. Využití open source a dalších otevřených systémů je žádoucí, protože si stát udrží kontrolu nejen nad softwarem, ale zejména nad daty, a to s výhledem do budoucna.
Patenty na software
Patent je zákonná ochrana vynálezů zaručující vlastníkovi patentu výhradní právo k průmyslovému využití vynálezu. Patenty na software jsou vynálezy realizované počítačem. Účelem klasických patentů je ochrana investice, kterou vynálezce vložil do procesu vytvoření, a možnost levně realizovat výrobu. V případě softwaru je ale situace jiná – velcí výrobci se snaží patentovat triviální myšlenky nebo postupy, protože průměrný program je kombinací mnoha běžných postupů. Čím více základních algoritmů nebo úkonů bude patentováno, tím složitější bude pro [malé] výrobce vytvářet programy bez porušení nebo použití patentově chráněných prvků. Obojí brání vývoji nebo jej zásadně prodražuje, což může být – nejen pro malé a střední výrobce – likvidační.
Patenty na software jsou v Evropě předmětem diskuse (3) a čas od času se jimi zabývá Evropský parlament v reakci na činnost silné patentové lobby. Situace tedy není vyřešena.
Článek vyšel ve čtvrtém čísle magazínu Open source & praxe.
